Ahoj, čau všem.
Potom, co mi veškerá opatření vlády (a já si nestěžuju, já konstatuju) zatrhly všechny moje zábavy, nezbylo mi nic jinýho, než se uchýlit na svoje internetový pískoviště a ventilovat myšlenky a nápady tady. Máte radost? Doufám, že jo.
Po dlouhých debatách a úvahách v kruhu kolejním (který čítá mě a Anetu) jsem se usnesly, že bude lepší zůstat na koleji a nejezdit za rodičema, který bohužel nepatří do kategorie 20 - 30 ani 30 - 40, a nezvyšovat pravděpodobnost, že jedna z nich, nebo obě, dotáhneme koronavirus na naši rodnou hroudu. Takže jsme se tak nějak rozhodly pro karanténu ve dvou lidech na deseti metrech čtverečných. Bude to zábava.
Den 1.
Je pátek, pátek 13. Mám home office, Aneta má školu. Jo, od 7.30 má regulérní přednášku na Teams. Tak jsem se vyhrabala z postele a ve své provizorní kanceláři, která čítá pracovní notebook, monitor, co jsem si z kanclu odtáhla, a myš, začínám prohrabávat maily. Není to nic moc, ale na dobrý poježdění to stačí (memes for Salieri teens included). Prohrabuju se dokumentací, kterou jsem už napsala, a tou, co mě ještě čeká, plánuju si pracovní den, čeká mě několik callů. Aneta sedí u počítače a ani nedutá. Hmm, možná to nakonec nebude tak špatný.
O hodinu později, tři popsaný stránky v sešitu a dva cally dále Aneta začíná dělat věci do školy a začíná si zpívat. Nahlas. Kolega se ptá, kdo mi to tam zpívá. Vysvětluju situaci, vypínám mikrák a po zbytek schůzky neříkám ani slovo. Nikdo v SOFTECu nemusí znova slyšet, že si Aneta "podává ruuuuky so svojim gangom".
O hodinu později, tři popsaný stránky v sešitu a dva cally dále Aneta začíná dělat věci do školy a začíná si zpívat. Nahlas. Kolega se ptá, kdo mi to tam zpívá. Vysvětluju situaci, vypínám mikrák a po zbytek schůzky neříkám ani slovo. Nikdo v SOFTECu nemusí znova slyšet, že si Aneta "podává ruuuuky so svojim gangom".
K obědu rozjíždím kulinářský umění ze zásob, co jsem si nakoupila, a dávám nohy nahoru aspoň na půl hodiny. Po zbytek našeho pracovního/školního dne se nic záživnýho neděje, padne čtvrtá, vypínám notebook a jdeme se projít ven. Venku hezky, hledáme místa, kde nikdo není, abychom se náhodou nenakazily a vyprávíme si věci, co jsme během dne nestihly. Idylka.
Den 2.
Sobota, žádná práce. Resp. žádná práce do práce, ale diplomka na mě vyčítavě kouká ze složky DP na One Drive. Sedím u toho jak Dědeček Hříbeček, Aneta paří Sims 4. Opravdu, podpora v utrpení nulová. Kde můžu vyměnit spolubydlící? Atmosféra v pokoji nám lehce přituhuju, rozbolel mě moudrák a nebaví mě psát. Radši bych se šla ven projít, ale vnitřní hlásek v hlavě a jeho "tak ještě aspoň dvě stránky" mi nedovoluje vystrčit nos ven.
O dvě stránky později si s vítězoslavným výrazem nazouvám Vansky a vydávám se sama ven. V zájmu zachování duševního zdraví a dobrých vztahů na pokoji nechávám Anetu doma a capkám po Žižkově. Najít místo, kde by bylo málo lidí, je fakt nadliskej výkon, tak aspoň dodržuju čtyřmetrový odstupy a vedle lidí to prosvištím co nejrychleji to jde. Telefonuju s babičkou (volali jste si se svejma rodičema/prarodičema? zavolejte jim, ať mají radost), bavíme se dlouho o nastalé situaci a o tom, jak dlouho to ještě asi bude trvat. Vyhlídky nevalné, ale neklesáme na mysli. Po procházce mám dobrou náladu, cvičím jógu a před spaním si pouštím Cimrmany na udržení pozitivní nálady.
Den 3.
Přišly komentáře k diplomce od vedoucího, takže program na neděli jasnej. Tady vás asi popisem činností obtěžovat nebudu. Jen vypíchnu highlighty dne:
Den 2.
Sobota, žádná práce. Resp. žádná práce do práce, ale diplomka na mě vyčítavě kouká ze složky DP na One Drive. Sedím u toho jak Dědeček Hříbeček, Aneta paří Sims 4. Opravdu, podpora v utrpení nulová. Kde můžu vyměnit spolubydlící? Atmosféra v pokoji nám lehce přituhuju, rozbolel mě moudrák a nebaví mě psát. Radši bych se šla ven projít, ale vnitřní hlásek v hlavě a jeho "tak ještě aspoň dvě stránky" mi nedovoluje vystrčit nos ven.
O dvě stránky později si s vítězoslavným výrazem nazouvám Vansky a vydávám se sama ven. V zájmu zachování duševního zdraví a dobrých vztahů na pokoji nechávám Anetu doma a capkám po Žižkově. Najít místo, kde by bylo málo lidí, je fakt nadliskej výkon, tak aspoň dodržuju čtyřmetrový odstupy a vedle lidí to prosvištím co nejrychleji to jde. Telefonuju s babičkou (volali jste si se svejma rodičema/prarodičema? zavolejte jim, ať mají radost), bavíme se dlouho o nastalé situaci a o tom, jak dlouho to ještě asi bude trvat. Vyhlídky nevalné, ale neklesáme na mysli. Po procházce mám dobrou náladu, cvičím jógu a před spaním si pouštím Cimrmany na udržení pozitivní nálady.
Den 3.
Přišly komentáře k diplomce od vedoucího, takže program na neděli jasnej. Tady vás asi popisem činností obtěžovat nebudu. Jen vypíchnu highlighty dne:
- objednala jsem si na povzbuzení Goodlok
- a mamča poslala zásilku s virobijcema, abychom nezhynuly bídnou smrtí ve vyprodaný Praze.
Den 4.
Home office v plným proudu, Aneta maká už od sedmi, já taky. Víte jak, musíte makat. Budovat kapitalismus. Buduj vlast, posílíš mír.
Od rána chodí zásilky, nejdřív od maminky balíček s dezinfekcemi, mýdly a ústní vodou s alkoholem na můj moudrák, pak Goodlok s mňamkama na pití a potom UberEats s dobrým obědem. Předávání obědu byla pěkná kovbojka - pan řidič nechal jídlo na lavičce u koleje, sedl si do auta a počkal si, až si ho vyzvednu. Miluju!
Vyhlížíme zásilku s rouškama, zatím bez výsledku. Takže sedíme doma na zadku a budujem tu vlast, žejo, co taky jinýho.
Večer se z druhý strany místnosti ozvalo: "Jájo? Nezahrajem si Overcooked?" a píchnutí prstu do notebooku, kde svítí nová hra. Proti děsům, že si pro vás přijde zubatá, je takový spravedlivý rozčilení, že vás ten pandrláček ve hře neposlouchá, docela dobrej lék. Doporučuju.
V hlavě nás ale pořád nepouští ty roušky, takže sledujeme návod od ODIVI, jak si udělat roušku bez šití jen z trička a na další hodinu se tu v klidu zabavíme.
Den 5.
Já ani nevim, jestli má smysl psát, že máme home office. Každá voláme jak šílená, řešíme svoje businessy, já naháním vývojáře, vysvětluju, co vím, snažím se vysvětlovat i to, co moc nevím, ale někde jsem o tom slyšela. Klasika.
Předělávám dokola epicy a user storky, až mám chvílema pocit, že nedělám nic jinýho, než že se tak jako točim v kolečku. Ale někdo to udělat musí a udělám to já!
Po dlouhé šňůře dalších volání a mého nadávání, že někteří lidi neumí číst dokumentaci, mám padla. Chceme jít ven, ale naše roušky od ODIVI nejsou úplně top notch zbožíčko, potřebuje to trošku vypimpit. Takže zasedáváme ke stolu a zas šijeme. Kdo by byl čekal, že tričko, co bylo skoro na výhoz, teď tak dobře poslouží. Nakonec jsem spíchla něco, co se za roušku dá považovat. Takže čas jít na zdravotní procházku.
A dál? Pro další stories z naší karantény stay tuned.
Bléďa.
