Život wrapped vol. 2

 Po osmi měsících se hlásím s životními updaty, teda hlavně mým oblíbeným život wrapped, edice 2020 (also know as vykrádání Spotify rewindu). Rok se s rokem sešel a já zas píšu tyhle řádky, co se celej rok dělo based on Instagram stories. Baví mě to, koukat se zpětně na můj život je nejen vtipný, ale taky nesmírně obohacující, člověk si udělá dobrý odstup, zrekapituluje fuckupy, úspěchy, všechno si někam zařadí a další rok může přivítat s víceméně čistou hlavou. 

Tak jdeme na to.

Leden

Leden se nesl ve stejným duchu jako konec předešlýho roku. Hodně jógy, hodně rapu a taky učení se na zkoušky (vlastně jednu, ostatní jsem stihla odbouchat v předtermínech v prosinci). Chodily jsme s Anet do kina, na lívance do Spižírny, já si fotila hezký kavárny a taky výhledy z kolejí na krásný zamrzlý ranní nebe. A taky jsem dělala rešerši k diplomce a snažila svoje bolavý já přesvědčit, že jsem super v pohodě a nic mě nebolí (hlavně teda duše, tam bylo děr jak v ementálu). Bohužel, moc mi to nešlo. 

Únor

V únoru to bylo vlastně stejný jako v lednu, ráno vyfotit fotku hezkýho nebe (všimli jste si, že v zimě je ráno nebe fakt pohádkový?), pak nějakou fotku kafe, protože jsem byla hodně nad věcí a masochismus skrytej v navštěvování míst, na který jsem měla hezký vzpomínky, ze kterých se mi dělalo nevolno, jsem dávala okázale najevo. Protože jsem nad věcí, žejo. Taky přišlo stěhování do Raiffky na projekt a hezký výhledy ze City Tower byly důstojné výkupné za nutnost opustit svoje místo v Softecu (dočasně, naštěstí). 

Březen

V březnu jsem si užívala první týden ještě v kanclu, ale pak, protože se to všechno podělalo, jak všichni víme, nastala éra selfies z home (kolej) office, chození na opuštěný místa na Žižkově, objednávání si Goodloku, volání si s Tomášem z Taiwanu a Štěpánem, kterej naštěstí dřepěl na Palmovce, koukání na koncerty online a snaha nezbláznit se z nutnosti sedět doma celej den. 

Duben

Duben byl slavný měsíc přestěhování se do Holešovic, což neustále beru jako nejlepší nápad, co jsem kdy měla. Koupila jsem si yoyo, se kterým jsem pilovala tríčky, začala jsem píct skořicový šneky a hlavně jezdit na bruslích. Tak moc jsem na nich jezdila, až jsem pocítila nutnost vyměnit si kolečka, ale Decathlon byl mean ass bitch a místo 8 koleček mi poslali jen 7 a já jsem zapomněla přikoupit i ložiska, tudíž se výměna koleček nekonala (dodnes leží ta bedna hozená v kumbále a práší se na ni). 

Květen

Květen byl ve znamení longboardu, který jsem si po x letech (asi tak 7) koupila, ačkoli jsem po něm toužila od gymplu. Nesmělý pushování ve Stromovce, ježdění s mým girl gangem žižkovskejma cestama, tak jako trošku běhání (I mean tempo 7:30, počítá se to ještě jako běh?), spousta tipů na dobrej rap (třeba tohle) a taky chození do kanclu. Po dvou měsících. 

Červen

Objevila jsem to nejlepší fitko na světě (Bitevní pole), byla jsem tam pečená vařená. Kruháče, TRX, prostě cokoli. Hlavně tam bejt a nasávat tu atmosféru (a taky hromadu zpocenejch lidí, buďmě k sobě upřímní). Nechala jsem si udělat krásný vlasy a pořád jsem jezdila na prkně. Červen byl super měsíc, klídek, teplo a kolem sebe lidi, co mám ráda. Svět v tu chvíli vypadal zase normální. 

Červenec

Hromada výtahovek při cestě do kanclu (a hlavně hromada hezkých šatů),  fotek longboardu, videí, jak si cruisím, fotek z Bitevka. Červenec byl dobrej měsíc, nějak jsem vytěsnila diplomku z hlavy, hodně jsem pracovala, chodila plavat (protože na Výstavišti je boží bazén a já ho mám jen jednu zastávku od domu), jezdila na rekolech (20 km není problém) a užívala si prázdniny, co nebyly prázdniny, protože mám práci. 

Srpen 

Srpen byl na stories skoupej, začátek srpna byl ve znamení výletu do Olomouce s Barčou a pak už jen pár nudných výtahovek z práce. Život v tu chvíli byl stejnej jako v červnu a červenci. Občas bylo teplo, občas zima, občas jsem jezdila na bruslích, občas na prkně, ale hlavně, začala jsem zase randit. Po třičtvrtě roce. A přišlo to tak nečekaně, že jsem čuměla jak puk, husa do flašky nebo bacil do lékárny (nehodící se škrtněte). 

Září

Září jsem trávila v Bitevku, na home officu a u Vojty. Začala na mě dolehat tíha diplomky, která se opětovně vetřela do života a s železnou pravidelností (cca co 14 dní) se připomínala v podobě konzultací. Žádná sranda, ale bylo potřeba se do toho zase pustit. Tudíž jsem zase četla hromadu knížek o managementu ve zdravotnictví, nemocničních informačních systémech, rozhodování ve zdravotnictví, téměř o všem ve zdravotnictví a přemýšlela, jak to nacpu do diplomky. Měla záchvaty pláče a vzteku a hlavně obav, že to nestihnu. Typicky.

Říjen

V říjnu mi zavřeli fitka. A mně nezbylo nic jinýho než začít běhat. Jakože fakt běhat, nějak systematicky. Tak jsem, když jsem zrovna nepsala diplomku a nehroutila se u toho, běhala. Snažila se nevyplivnout plíce, kašlala na tempo, snažila jsem se si zvyknout na ten pohyb, kdy mě trošku pálí nohy, trošku pálí plíce a mozek tak trošku křičí, ať se na to vykašlu. Ale nevykašlala, běhala jsem, moje poznávací znamení bylo all black a barevná ponožka každá jiná. A šlo to líp a líp.

Listopad

V listopadu jsem překvapivě pořád běhala (dokonce jsem si kvůli tomu koupila i nový boty), ale taky se hlavně snažila dopsat diplomku, což se mi povedlo, a poslala ji vedoucímu ke schválení. Taky jsem našla zábavu ve skákání přes švihadlo. A dostávala jsem kytky, krásný rudý růže, abych měla na 3. listopadu lepší vzpomínky. Jedla jsem skvělý jídla, co mi Vojta vařil, a nějak začala věřit tomu, že se s tou diplomkou v prosinci fakt rozloučím a v lednu si dojdu pro inženýra. 

Prosinec

Prosinec je so far ve znamení návratu do fitka (v mých nových Metconech, díky, Vojto!), běhání a učení se odpočívat, prej mi to zatím docela jde. Takže jsem zvědavá, co přinesou další dny. Ale myslím si, že jen samý dobrý věci!

Kolem a dokola musím upřímně říct, že 2020 byl dobrej, alespoň pro mě. Jo, každodenní home office je bída, ale říkám si, že pořád můžu být ráda, že práci mám a nemusím se každý ráno budit s hrůzou, co zase bude. Takže z tohohle roku, jakkoli bídně začal, odcházím spokojeně.

A za to díky. Všem.

bléďa

Akce Kulový blesk

Je pátek odpoledne, sedíte na koleji na zadku, doděláváte věci, co máte do práce, srkáte dobrý kafe, život je fajn. Pak cinkne e-mail a vám vyskočí tlak, kterej nemá na svědomí kafe, ale obsah e-mailu, co si nevěřícně čtete. "Přestěhovat... snižování nákladů... jiná kolej...". Kolem a dokola přišel e-mail, že bychom se z důvodu snižování nákladů na provoz koleje, kde nás bydlí v současný situaci asi čtvrtina, měli přestěhovat na jinou kolej, abychom odlehčili správě centrálního ubytování. O pár sprostých slov později a jedno vylitý kafe na zem, vám dojde, že musíte začít jednat, protože tohle byla ta poslední pomyslná kapka trpělivosti, co jste s touhle institucí měli. 

Za hodinu je domluvená dodávka, kámoš, co pomůže (zdravím Matyho), bedny (a taky Pavla), vyjednáno stěhování do bytu o měsíc dřív, nábytek (díky mami) a vercajk na jeho sestavení (díky tati a brácho). Ucho mi pulzuje z hodinovýho telefonování, kdy každému jednomu člověku vysvětluji, že si "ze mě kolej asi dělá prdel" a "že na tohle tyvole fakt už nemám". Terapie v rámci neomezenýho volání, to chceš. 

Sobotní den, kterej měl bejt věnovaný psaní diplomky, se smrskne na házení věcí do beden, tašek a krabic od bot, poslouchání rapovejch alb, co jsme s Anetou slyšely už tolikrát, že je dokážeme zarepovat pozpátku, nadávání co půl hodiny a hlavně neustále opakování věty "hele, já to dám sem, tak abychom to pak nehledaly". Je sobota večer, Aneta s Pavlem naházeli půlku našich věcí do auta a vezou je do novýho bytu, od kterýho jsme odpoledne dostaly klíče. První bydlení, kde vám Ruska ráno neklepe na dveře, aby vám dala najevo, že jste tam už moc dlouho (protože vyčistit si zuby, namazat se krémem a učesat se nemůže trvat déle než minutu), nepřehazuje vám nádobí v kuchyni a neobsazuje poličky v lednici (vážně, ten národ to obsazování míst, co jim nepatří, má v krvi). První bydlení, kde můžu vypejkat a vyvářet nesmysly, ležet na gauči, klepat si u toho nohou a bejt spokojená jen tak. 

Neděle je ve znamení výletu (až do doby, kdy se do Kangoo pokusíme narvat dvoumetrovej jídelní stůl, čtyři židle, psací stůl a židli k němu, gauč  a hromadu dalších věcí), jedeme s Matesem po starý silnici do Broumova, venku je hezky, v autě probíráme nesmrtelnost brouka a já se začínám těšit na nový bydlení. Teda, až do doby, než mi cinkne e-mail, že se stěhování nás z naší koleje ruší. To mám zas tlak v galaktickejch vejškách a dodávka jede nejenom na benzín, ale i moje sprostý nadávání. Doma jedno letmý objetí (chováme se zodpovědně a social distancing na první místě), naskládání toho nábytkovýho tetrisu do auta a zpátky do Prahy. Cesta Praha - Broumova tam a zpátky za 7 hodin i s vyložením obsahu dodávky.

Po smontování všech smontovatelnejch věcí, uklizení beden, nafouknutí matrací, abychom měly na čem spát, a sprše ve studený vodě (protože s tím kotlem jsem se skamarádila až teď), uleháme a konečně mám pocit, že bydlím jako normální člověk. Od tý doby průběžně objednáváme věci z Ikea, montujeme, já si začala k Vánocům přát aku vrtačku, chodíme do Mallu pro objednávky, pečeme v naší nesmyslně velký kuchyni a objevujeme náš hood. 

Na přestěhování dvou holek ze Žižkova stačily tři cesty na odstěhování beden s věcma, jedna vyhlídková jízda pro nábytek a pár dodávek z Ikea pro lepší pocit. A jak žijete vy vaši karanténu? 

bléďa

jak moc beden je moc hodně beden? 

kuchyně aneb láska na první pohled

home office je teďka daleko příjemnější 

když seš idiot, co si zapomene aku vrtačku doma, musíš mít kámoše, co ti ji půjčí (dík, Štěpáne)

Karanténní deníček, den 5.

Čau li- no, dobře, uznávám, že tohle oslovení je v týhle zemi docela profláknutý a není dobrý takhle začínat. Takže ještě jednou:

Ahoj, čau všem.

Potom, co mi veškerá opatření vlády (a já si nestěžuju, já konstatuju) zatrhly všechny moje zábavy, nezbylo mi nic jinýho, než se uchýlit na svoje internetový pískoviště a ventilovat myšlenky a nápady tady. Máte radost? Doufám, že jo.

Po dlouhých debatách a úvahách v kruhu kolejním (který čítá mě a Anetu) jsem se usnesly, že bude lepší zůstat na koleji a nejezdit za rodičema, který bohužel nepatří do kategorie 20 - 30 ani 30 - 40, a nezvyšovat pravděpodobnost, že jedna z nich, nebo obě, dotáhneme koronavirus na naši rodnou hroudu. Takže jsme se tak nějak rozhodly pro karanténu ve dvou lidech na deseti metrech čtverečných. Bude to zábava.

Den 1.

Je pátek, pátek 13. Mám home office, Aneta má školu. Jo, od 7.30 má regulérní přednášku na Teams. Tak jsem se vyhrabala z postele a ve své provizorní kanceláři, která čítá pracovní notebook, monitor, co jsem si z kanclu odtáhla, a myš, začínám prohrabávat maily. Není to nic moc, ale na dobrý poježdění to stačí (memes for Salieri teens included). Prohrabuju se dokumentací, kterou jsem už napsala, a tou, co mě ještě čeká, plánuju si pracovní den, čeká mě několik callů. Aneta sedí u počítače a ani nedutá. Hmm, možná to nakonec nebude tak špatný.
O hodinu později, tři popsaný stránky v sešitu a dva cally dále Aneta začíná dělat věci do školy a začíná si zpívat. Nahlas. Kolega se ptá, kdo mi to tam zpívá. Vysvětluju situaci, vypínám mikrák a po zbytek schůzky neříkám ani slovo. Nikdo v SOFTECu nemusí znova slyšet, že si Aneta "podává ruuuuky so svojim gangom". 

K obědu rozjíždím kulinářský umění ze zásob, co jsem si nakoupila, a dávám nohy nahoru aspoň na půl hodiny. Po zbytek našeho pracovního/školního dne se nic záživnýho neděje, padne čtvrtá, vypínám notebook a jdeme se projít ven. Venku hezky, hledáme místa, kde nikdo není, abychom se náhodou nenakazily a vyprávíme si věci, co jsme během dne nestihly. Idylka.

Den 2.
Sobota, žádná práce. Resp. žádná práce do práce, ale diplomka na mě vyčítavě kouká ze složky DP na One Drive. Sedím u toho jak Dědeček Hříbeček, Aneta paří Sims 4. Opravdu, podpora v utrpení nulová. Kde můžu vyměnit spolubydlící? Atmosféra v pokoji nám lehce přituhuju, rozbolel mě moudrák a nebaví mě psát. Radši bych se šla ven projít, ale vnitřní hlásek v hlavě a jeho "tak ještě aspoň dvě stránky" mi nedovoluje vystrčit nos ven.
O dvě stránky později si s vítězoslavným výrazem nazouvám Vansky a vydávám se sama ven. V zájmu zachování duševního zdraví a dobrých vztahů na pokoji nechávám Anetu doma a capkám po Žižkově. Najít místo, kde by bylo málo lidí, je fakt nadliskej výkon, tak aspoň dodržuju čtyřmetrový odstupy a vedle lidí to prosvištím co nejrychleji to jde. Telefonuju s babičkou (volali jste si se svejma rodičema/prarodičema? zavolejte jim, ať mají radost), bavíme se dlouho o nastalé situaci a o tom, jak dlouho to ještě asi bude trvat. Vyhlídky nevalné, ale neklesáme na mysli. Po procházce mám dobrou náladu, cvičím jógu a před spaním si pouštím Cimrmany na udržení pozitivní nálady.

Den 3.
Přišly komentáře k diplomce od vedoucího, takže program na neděli jasnej. Tady vás asi popisem činností obtěžovat nebudu. Jen vypíchnu highlighty dne:

• objednala jsem si na povzbuzení Goodlok
• a mamča poslala zásilku s virobijcema, abychom nezhynuly bídnou smrtí ve vyprodaný Praze.

Den 4.

Home office v plným proudu, Aneta maká už od sedmi, já taky. Víte jak, musíte makat. Budovat kapitalismus. Buduj vlast, posílíš mír.

Od rána chodí zásilky, nejdřív od maminky balíček s dezinfekcemi, mýdly a ústní vodou s alkoholem na můj moudrák, pak Goodlok s mňamkama na pití a potom UberEats s dobrým obědem. Předávání obědu byla pěkná kovbojka - pan řidič nechal jídlo na lavičce u koleje, sedl si do auta a počkal si, až si ho vyzvednu. Miluju! 

Vyhlížíme zásilku s rouškama, zatím bez výsledku. Takže sedíme doma na zadku a budujem tu vlast, žejo, co taky jinýho. 

Večer se z druhý strany místnosti ozvalo: "Jájo? Nezahrajem si Overcooked?" a píchnutí prstu do notebooku, kde svítí nová hra. Proti děsům, že si pro vás přijde zubatá, je takový spravedlivý rozčilení, že vás ten pandrláček ve hře neposlouchá, docela dobrej lék. Doporučuju. 

V hlavě nás ale pořád nepouští ty roušky, takže sledujeme návod od ODIVI, jak si udělat roušku bez šití jen z trička a na další hodinu se tu v klidu zabavíme. 

Den 5. 

Já ani nevim, jestli má smysl psát, že máme home office. Každá voláme jak šílená, řešíme svoje businessy, já naháním vývojáře, vysvětluju, co vím, snažím se vysvětlovat i to, co moc nevím, ale někde jsem o tom slyšela. Klasika.

Předělávám dokola epicy a user storky, až mám chvílema pocit, že nedělám nic jinýho, než že se tak jako točim v kolečku. Ale někdo to udělat musí a udělám to já!

Po dlouhé šňůře dalších volání a mého nadávání, že někteří lidi neumí číst dokumentaci, mám padla. Chceme jít ven, ale naše roušky od ODIVI nejsou úplně top notch zbožíčko, potřebuje to trošku vypimpit. Takže zasedáváme ke stolu a zas šijeme. Kdo by byl čekal, že tričko, co bylo skoro na výhoz, teď tak dobře poslouží. Nakonec jsem spíchla něco, co se za roušku dá považovat. Takže čas jít na zdravotní procházku. 

A dál? Pro další stories z naší karantény stay tuned.

Bléďa.

Očekávání.

Nedávno jsem si pohrávala s myšlenkou, kolik lidí mi v životě ublížilo. A nejen mužů. Kolik lidí udělalo něco, co jsem nechtěla a co mi pak způsobilo smutek nebo šrám na duši, se kterým jsem se musela vyrovnat. Jenže pak jsem se zarazila a začala přemýšlet. Ty lidi neudělali to, co jsem chtěla já, respektive to, co jsem od nich očekávala. I když bylo sebelogičtější a sebeoprávněnější to po nich chtít.

A pak mi došlo, že mi v životě neubližují lidi, ale moje vlastní očekávání. Když jsem začala randit, šla jsem do toho s tím, že si toho člověka vezmu. Chyba. Když přišel další člověk, myslela jsem si, že už to bude jiný a on je ten pravej. Chyba. Když jsem poznala jiného, očekávala jsem, že on bude jinej a že spolu to všechno zvládneme. Chyba. Moje vlastní očekávání mi připravily spoustu těžkejch chvilek, kdy se neděly věci tak, jak měly, tak, jak jsem chtěla, tak jak jsem očekávala. 

Na jednu stranu je snazší říct, že vám ten člověk ublížil. Zlomil srdce, zbořil sny, připravil o iluze. Je jednodušší svalit vinu na někoho jinýho, protože já jsem do toho šla s nejčistšími úmysly a on je ten, kdo to zkazil. Je přeci daleko lehčí si říct, že vy jste ten, komu bylo ublíženo a že máte právo teď fňukat a být na toho druhýho naštvaný. Tohle všecko je strašně snadný a spousta lidí to dělá (i já, i když se snažím s tím bojovat). Ale velkou roli v tom hraje i to, že já jsem si to nějak představovala, že já jsem chtěla, aby to nějak bylo, že já jsem ten, kdo do toho vztahu (jakýhokoli) vnesl svoje očekávání, kterým bylo ublíženo. 

Moje máma, moudrá žena, mi kdysi řekla, že kvůli tomu, jak naivní a hodná jsem, očekávám od lidí stejný jednání a chování, a to, že je moje největší slabina. Že mě zraňujou představy, co mám o lidech, i když nemusí být (a většinou bohužel ani nejsou) pravdivý. A že bych s tím měla něco dělat. Samozřejmě, když je vám patnáct, blbě se to poslouchá, nechcete si myslet, že byste se měli změnit a že svět je z podstaty místo, kde byste se měli být na pozoru, ale bohužel (nebo bohudík?) to tak je. 

Proto je moje, ne předsevzetí, ale úkol do roku 2020 nechodit do vztahů (pracovních, milostných, ani přátelských) s očekáváními. Že to tentokrát bude jiný, že to bude tak, jak si představuju, nebo že to bude nějaký. Nikdy to není tak, jak si to maluju, protože, ruku na srdce, moje hlava je fakt divný místo plný naivních a hezkejch představ. 

Bude to pernej rok, ale když se to povede, spoustě z nás a mně hlavně se uleví.

Tak mi držte palce.

bléďa.

Jája Rewind 2019

Když mi Spotify nabídlo zase statistiky toho, co jsem letos nejvíc poslouchala, říkala jsem si, že by bylo fajn si udělat takovej "rewind" svýho roku tak, jak šel, co mi dal a co vzal. (credits za název článku jdou Anetce, která občas umí moje nápady dotáhnout do zdárnýho konce)

Chvíli jsem přemýšlela, kde bych začala a podle čeho bych si ten rok celej připomněla, až mě napadlo zabrousit do archivu stories na Instagramu. Přeci jen, přidávám dost a myslím si, že to o mým životě má nějakou vypovídající hodnotu. Tak si držte kloboučky, pojedeme z kopečka. 

leden

Leden byl docela tough shit měsíc. Počínaje zkouškovým, ve kterým jsem si slízla bombu (tímto zdravím zkoušejícího, kterej zkoušku přesunul do jiný budovy a já tak mohla odejít po hodině s dvojkou) až po pár dní v nemocnici na kapačkách, protože můj žaludek odmítal přijímat potravu. Na druhou stranu jsem našla jógový studio, kde mě to začalo bavit, začala hrát badminton, nakoupila si hromadu lístků na koncerty a barevný ponožky a poprvý viděla naživo Gleba. 

únor

V únoru jsem pořád hrála beďas a chodila na jógu a poprvý se od listopadu postavila na váhu, která ukazovala o 13 kilo míň (badum tsss). Vzala jsem Kubu a Val na výlet do LBC, kde jsme obešli snad všechny myslitelný kavárny a toulali se místama, který známe z Garandovejch klipů. Odstartovala jsem svoji lásku k teniskám koupí New Balance 373, jela za Soguem do Snovídek a začala studovat vedlejšku (tímto zdravím Báru, která natočila moje tanečky na hodině Multimediální komunikace). 

březen

V březnu jsme s Val vařily super večeře a ponocovaly s láhví vína na gauči. I když to byla solidní terapie, začala jsem chodit k psycholožce (mental health and shit in the first place). Dál jsem dělala grafickej odpad v rámci vedlejšky a konečně, po čtyřech letech slibování, jsem dojela za Kubou do Budějic (hurá, stavte slavobrány). 

duben

V dubnu jsem se vrátila k bruslení a běhání. Objevila jsem Veganland a Bistro 8. A protože začalo bejt hezky, vytáhla jsem kolo. Zapsala jsem se na termín státnic z vedlejšky a celý dny trávila ve škole nebo v práci, kam mi kolegové nosili sladký z cest a já s nima za to chodila na veletrhy prezentovat naši firmu.

květen

Květen byl ve znamení dodělávání vedlejšky - tudíž dopisování semestrálek a prezentací, učení se na předtermíny a tak dále. Poznala jsem Vaška. A Sheen vydal Černobílej svět (tady se mi seklo Spotify na jednom albu a já dlouhou dobu neposlouchala nic jinýho). 

červen

Státnice z vedlejšky a s nima spojený učení se. Vynechala jsem na tejden práci a chodila střídavě do NTK a knihovny ve škole. Fotila jsem si hloupý fotky na záchodech, když jsem měla pauzu od učení. Udělala státnice za jedna (kdo by to byl čekal, co) a dostala za to nádhernou kytku. A taky jsem nastoupila na projekt do banky, kterej mi sežral celý prázdniny.

červenec

Na pět dní jsem si v práci vydupala volno a to jsem strávila ve Varech na KVIFF. S Vaškem jsme se toulali městem a já si užívala, co to šlo. Jeli jsme na trail na Klínovec, kde jsem znovuobjevila lásku k sjezdům. Byla jsem prvně na CUKRu a znova jela do Budějic, ale jinak jsem trávila celej měsíc v práci. Doslova. I víkendy.

srpen

V srpnu jsem vytloukala s Val Ankali (a taky s Lenzíkem!), předplatila jsem si FINMAG (kterej btw. nejvíc doporučuju!) a skončili jsme projekt v bance. Ze Stodůlek jsem se opět přesunula na Pankrác a užívala si výhledy v práci. Začala jsem chodil znova do Alfabeta a s Barčou jsme si udělaly hezkej víkend ve Vídni, kde jsme se nachomejtly k nějakýmu koncertu pod širákem, co měl totálně Ankali vibes. A nakonec jsem jela znova na trail, tentokrát do Novýho Města na Moravě, kde jsem trošku potrápila svoje koleno a Haliho bránici, když se smál mýmu nadávání. 

září

Září byl ve znamení seznamováků - tejden mimo Prahu, s lidma, který mám nade všechno ráda, a dalšíma, který jsem ráda poznala (třeba Járu a taky Bobše, kterej sice není člověk, ale who cares). Řešila jsem téma diplomky, který mi sice nevyšlo, ale dostala jsem místo něj krásnej pugét slunečnic jako bolestný. A začala jsem koukat na Hru o trůny.

říjen

V říjnu jsem tak proplouvala životem - jóga, škola, práce, rande, venčení psa, kafe. Viděla jsem znova Gleba a strávila jsem po kavárnách spoustu hodin (a taky peněz). Začala jsem znova pravidelně plavat a do svýho Macu jsem byla nucena nainstalovat si Windows.

listopad

Z listopadu mám hromadu selfíček ze školního záchodu a z výtahu z nemocnice, když jsem jezdila na fyzioterapie. Nakoupila jsem si další hromadu barevnejch ponožek, abych zahnala splín, a začala zase víc cvičit. Hned po selfíčkách je nejvíc fotek mýho počítače, kdy je vidět, že se snažím dělat věci do školy nebo do práce. 

prosinec

Prosinec se zatím so far nese ve znamení procházek, lehkýho zoufání nad školou a neplánovanejma parties (třeba ty s Queensem). Soudit tenhle měsíc ještě nemůžu, ale pokud bude aspoň takovej, jakej zatím byl, bude to dobrý.

sečteno podtrženo

Tenhle rok hodně dal, ale taky si dost věcí vzal. Nejcennější je asi myšlenka, že ať se děje, co se děje, musíš na sebe bejt hodnej a mít se sebou trpělivost, protože nic není hned a mozek ti některý procesy moc neusnadňuje. Takže na sebe, prosím vás, buďte příští a ty další roky hodný, protože když nebudete vy, nikdo jinej taky ne. A sportujte, bude vám líp. A když můžete, podrbejte pejska, co potkáte, za uchem (samozřejmě se svolením majitele a pejska). Patting dog a day keeps doctor away (nebo tak nějak). 

bléďa.

Vzpomínky

Nevim, jestli to máte stejně jako já, ale jsou věci, který jsou tak moc specifický, a když je vidíte/slyšíte/cítíte, hned se vám všechno vybaví do sebemenšího detailu.

Dost věcí mám spojených (a to bych řekla, že vy taky) s písničkama. Někdy to jsou dobrý vzpomínky, někdy špatný, jindy bolavý. Paulie Garand je interpret, kterej mi připomene snad každej rozchod, Viktor Sheen zase to, že po tmě přichází světlo, Rest je synonymum tý nejhezčí doby za poslední rok, která byla sice strašně krátká, ale vděčná jsem za ni dost. Mohla bych takhle pokračovat donekonečna (vlastně dokud by mi nedošly alba), ale tohle neměl bejt seznam mým oblíbených rapových alb (ale kdo chce, napište, pošlu vám playlist).

Některý vůně zase zosobňují jiný věci nebo lidi - Eclat d'Arpege od Lanvina je vůně mojí mámy, moje nejlepší kámoška z gymplu vždycky voní po jahodovejch žvejkačkách, vůně čaje s mlíkem a medem je zase vstupenkou zpátky do školky, kde jsme to pili každej den k snídani a žužlali chleba s rybičkovou pomazánkou (hele, není to trochu divná kombinace?). A papírnictví je návrat do školní lavice, kde jsme se spolužačkou závodily, kdo bude mít hezčí sešity a lepší zápisky. 

Pak jsou opačný stavy, když se řekne slovo, vybaví se mi vůně. Podzim? Kouř z komínů, zetlelý listí a pomerančová kůra. Prázdniny? Čerstvě vymalovanej pokoj a čistý peřiny. Jóga? Pomerančovej olej a vonný tyčinky.

Je strašně vtipný a zvláštní zároveň, jak se mi ukládají vzpomínky pomocí vůní a písniček. Jako by nebylo možný, aby ta vzpomínka fungovala samostatně, ale muselo k ní bejt nějaký pouto, kterým si ji vyvolám mimoděk, aniž bych se snažila.
Občas si tak říkám, jestli je ještě vůbec možný, aby nějaká další věc vzbuzovala další asociaci, že už musí být obsazený skoro všechno (a možná bych měla ráda ještě místo na nějaký učení a vědomosti je státnicím). A pak někde ucítím vůní růžovýho vína a vybaví se mi den, kdy jsem se opila při oslavě prvního absolvovanýho roku na vejšce. A taky ten bolehlav, co následoval potom.

A o tom, jaký kraviny si pamatuju a kolik stopáže z Comebacku vám bez přerušení odvyprávím, jindy.

bléďa.

Kolem kola

Poslední příspěvky vypadají jako přehlídky sportovních aktivit, který provozuju, ale vzhledem k tomu, že sport je to, co mi pomáhá zůstat zcela v pořádku, tak se "stim smiř".

Cyklistika je sport, kterej buď milujete, nebo nenávidíte. Ano, můžete k němu mít neutrální postoj typu "noo, sem tam se jedu projet", ale většinou to končí větou "ale moc mě na to neužije". Většina lidí si stěžuje na otlačenej zadek, bolavý záda, otlačený ruce a bolavý prsty z brždění. A jako top notch problém se vyskytuje "nenávidím ježdění na kole do kopce, tyvole, to je prostě peklo".  Z výše zmíněných problémů mě vytáčejí všechny. První jízda sezóny zákonitě znamená otlačenej zadek a neschopnost normálně sedět další dva dny, ale i tak na to kolo vlezu podruhý, potřetí a pak už to není cejtit. 

Moje první kolo byla stříbná ukrajina, co brzdila, když jste protočili nohy na pedálech dozadu (aka torpédo, pro znalce). Když jsem při přestěhování do Prahy zjistila, že většina Rekol má torpéda, zacloumala se mnou vlna nostalgie s myšlenkou na rozbitý kolena a odřený ruce, než jsem se s torpédem naučila zacházet. Ale o tom jindy. Na gymplu mi učarovaly traily a celej maturitní ročník byste mě hledali s kolem v lese, kde jsem vyváděla takový věci, o kterých jsem mámě radši neříkala, protože by mi u kola píchla duše. 

Na vysoký šlo kolo stranou, nebyl čas, kolo jsem měla doma a ne v Praze a nevěděla jsem, kde jezdit. Zato o prázdninách jsem si to vynahrazovala dosyta. Možná proto mám od tý doby problém s levým kolenem, který nevydrželo nápor a od té doby protestuje při delších vyjížďkách a prudkých sjezdech. A když mi o těchlech prázdninách Vašek ukázala trail na Klínovci, moje stará láska se ozvala v nový síle. (btw., když jsem na video ze sjezdu toho trailu koukala v práci, kolega podotknul, že u toho nakláním hlavu jak pes, ale copak já za to můžu)

Když jsme ve čtyřech stáli před začátkem trailu nahoře na Klínovci, kde byla nechutná zima a klepali se jako osiky, měla jsem v žilách tolik adrenalinu, že bych ho mohla prodávat a okamžitě si z utržených peněz koupit moje vysněný kolo. A cesta jako taková je něco, co bych prostě přála zažít každýmu. Z toho dne žiju ještě měsíc po něm a ráda na něj vzpomínám, taková ta vzpomínka jak pro kouzlo Expecto patronum, víte jak, prostě něco, co vás naplňuje štěstím od hlavy až k patě.

A pak přišla dovolená, kterou jsem plánovala celou strávit na kole ztracená na trailových stezkách. Člověk míní, život mění a já se toulám na horským kole broumovskejma lesama a zas vyvádím takový skopičiny, že děkuju bohu, že se máma přestala ptát, kam na tom kole jedu a kdy se vrátím. I když, nutno podotknout, že po dnešním návratu, kdy jsem měla bahno i v uších, mírně povytáhla obočí. 

Co se tímhle chvalozpěvem na cyklistiku snažim říct, je to, že je fuk, jak dlouho se něčemu nevěnujete nebo na to nemáte čas. Ale jestli po tom, kdy k tomu zase dojdete, cejtíte to stejný štěstí, vraťte se k tomu. Nikdy jindy jsem se necejtila tak svobodná jako na kole v lese, kde stoupá mlha nahoru mezi stromama a jsem tam jen já. 

Bléďa

P.S.: Speaking of ježdění do kopců, tenhle článek podle mě popisuje vztah spousty lidí k ježdění na kole, doporučuju! 

Příští zastávka: Vypich

Kdo mě znáte osobně, víte, že jsem se díky svýmu karambolu na bruslích v červnu na pár týdnů vyřadila z provozu, protože jsem sice měla jen odřenou holeň, ale bolelo to tak, že jsem skoro nechodila a o nějakým cvičení jsem snila jen v těch nejdivočejších snech. Proto když se mi rána zahojila a mě dneska napadlo, že bych mohla na brusle, radostí jsem si poskočila, že zase můžu drandit. 

Ano, Ladronku nemám úplně za barákem, ale co bych pro dobrý poježdění neudělala. Vylezla jsem z tramvaje, nazula si brusle a stejně jako x dalších desítek lidí se stejným nápadem jsem se rozjela po okruhu cyklostezky. Nejdřív jsem jela opatrně, přeci jen po tý ne úplně příjemný zkušenosti jsem měla docela respekt, kdy se zas někde vyštípu a půjdu domů s krvavou nohou. Ale s ubíhajícími kilometry se jistota vrátila a ke konci okruhu to zas bylo všechno ve starých kolejích. 

Když se vrátím k těm x desítkám mně podobných bruslařů, který jsem dneska potkala, došlo mi, že to jsou ty stejný opakující se typy, o kterých bych dneska chtěla psát a který potkáte na každý cyklostezce, nejen v Praze. Dopředu říkám, že nejsem žádnej super vyskillovanej jezdec, ale něco mám za těch pár (15) let naježděno, tudíž si troufám říct, že na bruslích docela obstojně umím.  

1) Moje holka/můj kluk na bruslích jezdí a nutí mě jezdit s ní/ním

Tenhle jezdec má ve svý povinný výbavě ten nejznuděnější výraz na světě, kterej si umíte představit. Partner/ka bruslař zpravidla jede tak 2-3 metry před a neustále se přes rameno ohlíží, jestli to drahá polovička nevzdala. Pokud nevzdala, tak jede šněčím tempem, případně dopředu haleká, že ho/ji bolej nohy a "zlato, mě už to nebaví". Tudíž z jízdy nemá ani jeden dobrej pocit. Ve většině případů tyhle výjezdy končej hádkou nebo naopak velmi dusným tichem.

2) Koupil/a jsem si nový K2 a teď vám všem ukážu, jak umím bruslit

Nevím proč, ale zpravidla tenhle bruslař bývá tatík od rodiny neidentifikovatelnýho věku 40+, kterej má na svej nasportovanejch lejtkách natažený brusle a hopsaním přes kořeny pod asfaltem dává všem jasně najevo, že jejich styl bruslení je přinejmenším tristní a měli by se nad sebou zamyslet, a hlavně, tyvole, nezaclánět na tom kusu asfaltu, kam má namířeno.

3) Bruslil jsem jako malej, tak to teď nemůže bejt těžký

Poslední dobou potkávám víc takových exemplářů ženského pohlaví, ale není to pravidlo. Nepřílíš dobře utažený brusle, který kolem kotníků klochtají tak, že byste si tam s přehledem narvali skoro celou pěst, předkloněnej trup, roztažený nohy a velice nejisté šoupavé pohyby chodidel, které by daného jezdce měly dostat o pár metrů dopředu. Občas tyhle šoupance dovezou jezdce do trávníku, kde to rozdejchá a vrhne se na dalších pár ušoupaných metrů, občas to končí na asfaltu, jehož náraz naštěstí zbrzdí chrániče, kterých má jezdec víc než dost. 

4) Mám rest day, ale bez pohybu nežiju

Tenhleten bruslař je zas většinou dvoumetrovej týpek s narařachanýma bicepsama s tílkem, který mu na obrovským hrudníku povlává tak, že si ho na první pohled skoro ani nevšimnete, protože tílko má úzký ramínka, majiteli z něho lezou prsa atd. Tempo tohohle frajera je takový lážo plážo, který se ale v momentu, kdy se k němu přiblíží podobně smýšlející a vypadající kočena (až na ty prsa lezoucí z tílka), která okolo něj prosviští s ladností laňky na kokainu, změní na Need for Speed. Tyhle dva se pak na cyklostezce nahánějí jak kočka s myší, testosteron stříká na všecky strany a vy se modlíte, abyste tuhle jejich honičku přežili ve zdraví. 

5) Vzal jsem děti na brusle, abych je to naučil

Naučit bruslit děti je podle mě fakt super nápad, ale jen v případě, když jedete ZA nima, abyste je měli na očích, a ne PŘED nima, kdy vážně netušíte, že váš capart za a) jede v protisměru, za b) má rozbitý koleno a brečí nebo za c) nedává absolutně pozor, kam jede a kvůli němu se rozbili další 4 lidi, co se mi snažili vyhnout. Případně může sám rodič být ještě jeden z výše zmíněných typů. 

Dneska jsem na Ladronce potkala všechny tyhle lidi a ještě hromadu dalších, o kterých možná bude zmínka zas někdy jindy. A když byste hledali parťáka na brusle, koukejte mi napsat! 

Bléďa

CUKRú

Že je potřeba změnit status quo svýho života občas poznám hned, jindy mi to trvá. Občas mi dá život pěknej kopanec pod koleno, abych se laskavě probrala a začala se sebou něco dělat. Jeden takovej kopanec nedávno přišel, a tak jsem začala přemýšlet, co bych mohla začít dělat, abych se ve svým vlastním životě cítila zas o něco líp (jak Renné Dang, haha). 

Aby nebolela duše, zvýšil se počet lekcí jógy. Přemýšlím, kdy mi ve studiu nabídnou noclehy, abych nemusela jezdit domů. Jóga ráno, jóga večer, přemýšlet nad ní, učit se bejt zase se svejma myšlenkama sama. Je až děsivý, jak blbě mi tohle jde. Jakmile to totiž vypadá, že bych musela čelit svý splašený hlavě, nasazuju sluchátka a radši si do uší pustím něco, čím to přehluším, než abych si musela v tom myšlenkovým bordelu trochu poklidit. Hlavně že mám doma utřenej prach a vytřenou podlahu, u toho se ty myšlenky dají taky dobře vypnout. 

Víc práce, víc práce, víc dat. Ráno do práce jako první a předposlední z ní odcházet (poslední nemůžu být, protože projekťáka, co odchází v deset večer, prostě netrumfnu). Jak se nedávno vyjádřil brácha, aplikuju na sebe pracovní terapii, jak kdybych byla toxík. Možná trochu jsem, fetuju náklonnost ostatních. Ale o tom zase jindy.

Poslední věc, kterou jsem se rozhodla dělat a kvůli který vlastně tenhle post vznikl, bylo electro. Vždycky to byl srdcovka hudební žánr, ale doma ze sluchátek to prostě zní jinak než když okolo vibruje celá místnost a můžu se ztratit mezi ostatníma lidma. Mýmu skřivanímu já se sice příčí chodit na párty o půlnoci, kdy moje biologický hodiny řvou, že mám dávno spát, ale jak se říká, v hrobě se dá taky vyspat. 

Když na mě vyskočila na Facebooku událost CUKR, věděla jsem, že tam chci. S blížícím se datem se mi ale čím dál míň chtělo, táhnout se v noci přes Prahu na Barrandov není úplně moje vysněná noční aktivita, ale nakonec proč ne, když se mi někam nechce a jdu, zpravidla to bývá to nejlepší rozhodnutí. A taky bylo. Stát ve vypuštěným a rozpadlým bazénu, nad sebou mít skokanskej můstek, hvězdnatý nebe a strobo a poslouchat DJs je něco, co mě naplnilo štěstím od hlavy až k patě. 

Tohle je to, co mi bere myšlenky na temný věci a mění je to v radost. I když skrytou, ale já vim, že tam někde je. Nasvícený jezírko s vodou, světýlka a týpek, co na kameni rýsuje lajnu. Je to absurdní, ale pobaví to. Pod nasvíceným trilobitem pak pronesu několik životních mouder, který Val kvituje svým ostrovtipem a životníma zkušenostma a já jen cejtím, jak ve mně dné a jeho set rozpouštěj další radosti. Vedle fleika rozhejbává celej bazén a já se v tom momentu chci prostě rozpustit, neřešit, že druhej den ráno vstávám, že mám bolavý srdce nebo že mi týpek vedle šlápl na nohu. Bejt jen v tom jednom momentu, cítit ty vibrace a bejt šťastná. 

Ve čtyři ráno se sesypu do Uberu, ještě předtím nějakejm dětem daruju svůj vstupní náramek a nechám se odvíst domů. V posteli mi pak pořád duní v uších, usínám mezi slovama, ale ten pocit, že jsem zas něco udělala pro svoji duši, ten je nepřekonatelnej. 

"Uvolni svoje ušní boltce."

Jak si někteří, kteří na můj skromnej blogovej píseček už nějakou chvíli chodíte, všimli, provedla jsem něžnou úpravu url adresy, protože jsem sice pořád Bledule, ale poslední dobou můj život dokonale popisuje jóga a pivo. Když jdu s jógamatkou z lekce, zabrzdím u Vinohradskýho pivovaru, dám jednu jedenáctku na stojáka a jdu domů spokojená. Život je v těchlech chvílích prostě jednoduchej a mám ho ještě radši.

Jenže někdy je taky pěkně těžkej. Obzvlášť ve chvílích, kdy ti na Whatsappu chodí zprávy, který ti obracej vnitřnosti naruby a po kterých odmítáš další dny cokoli sníst. V tu chvíli je život těžkej, nepěknej a přijde ti, že nemáš sebemenší ponětí, co dělat dál.

Ignorovat to?

Potlačit to?

Smířit se s tím?

Je tolik možností, který ti buď rozstřelí psychiku na dalších pár měsíců, nebo budeš teď v pohodě, ale za nějakej čas si tě to stejně najde. Je jen otázka, co ti vyhovuje víc. 

A v tuhle chvíli se vrací zpátky na scénu jóga. Ležím ve studiu na podlaze, jógamatka se mi lepí na odhalený ruce a já jen dejchám. Dejchám zhluboka, soustředím se na to, jak se mi zvedá břicho a na lektorčin měkkej hlas. 

"Uvolněte čelo... uvolněte obočí... uvolněte ušní boltce." A tak dál. Jo, občas přemýšlím, jak mám sakra uvolnit něco, u čeho si povětšinu času ani nevšímám, že to k mýmu tělu patří, a dá to o sobě vědět jen v případě, že si přeležím ucho. Ale i to je jóga. Spojuje části těla do funkčního celku, kterej tě podrží v posranejch životních situacích a nevypne se. Je to už podruhý, co mi jóga zachraňuje psychický zdraví a já jsem vděčná za to, že něco takovýho vůbec existuje. 

Jak mi kdysi řekla moje máma, život je prostě nevyzpytatelnej, nespravedlivej a každej je nahraditelnej. Vždycky jsem se tomu bránila věřit, ale zkušenosti posledních měsíců mluví ve prospěch týhle mantry. A čím dřív se s ní smíříme, tím líp ro nás všechny. Protože můžu bejt zlatej retrívr v lidský podobě (hodná, oddaná a trochu tupá, jak řekl Mates), ale nezaručuje to nic, že mě budou mít lidi rádi, že mi bude všechno vycházet tak, jak chci, že všechno dobře dopadne.

Ale chybama se člověk učí, koneckonců. Takže si dám jednu jedenáctku, jógamatku zdlachmám pod sebe a počkám, dokud srdce nepřestane dělat kotrmelce a žaludek salta. A pak začnu zase žít.

Bléďa.

"Kam jdeš?" "Do knihovny."

O mým magisterským studiu jste si už mohli počíst pěknejch pár řádků, o tom, jak mě to nebaví, jak mi nejde studovat, jak nemám vůli, ale světe div se, pořád se tady držím, a kdy jindy začít psát článek na blog než v pauze (která trvá už asi půl hodiny) mezi učením se na státnice z vedlejšky.

Když jsem se před začátkem tohohle semestru rozhodovala, jakou vedlejší specializaci zvolit, zněl můj požadavek dost jednoduše a to "tyvole, hlavně něco od nás z fakulty". Jo, já vim, většina lidí v rámci vedlejšky využije tu možnost a zdrhne z fakulty aspoň na chvíli, poznat nový lidi, nový předměty, nový zaměření, ale to bych nebyla já, abych nezůstala na svým písečku.

Nakonec mi došlo, že jo, informatika super, ale co se trochu naučit komunikovat s lidma, při prezentovaní nerudnou jako dobře uzrálý rajče a třeba se naučit s grafickým editorem. Tak jsem hledala a našla - Prezentace a komunikace informací. Postupem semestru mi došlo, že fakt nesnáším dělání prezentací, ale baví mě mluvit k lidem. Že fakt nesnáším psaní semestrálek na divný témata, ale baví mě se vzdělávat dál mimo obor. A tak dále. Tak jsem střídavě nesnášela Adobe Illustrator a organizační teorie, až jsem se prokousala ke státnicím. Co dál? 

Tak už asi patý den v řadě sedím v knihovně a čtu si. Čtu si to, co jsem si četla ke zkouškám, čtu si knížky, co vypadají zajímavě, čtu, píšu, čtu. Moje motivace se učit se s každým přibývajícím dnem zmenšuje, mám pocit, že už žádný novinky nikde nevydoluju, ale moje zodpovědnost mi nedovolí jít do práce, kam bych fakt ráda šla. Začarovanej kruh. A tak místo učení se blogískuju, abych aspoň na chvíli dala hlavě pokoj s teoriemi organizace, současným kulturním obrazem společnosti apod. Protože kdo z vás to vydrží dýl jak dvě hodiny v kuse? Já asi ne. 

Ale abych jen nefňukala, vedlejška mi přijde celkově jak dost dobrej koncept magisterskýho studia. Máte najednou prostor učit se o tom, co vás fakt zajímá (pokud to už teda nestudujete), zdokonalit se, poznat nový lidi. Dalo mi to dost - naučila jsem se crackovat věci na Macu (to sice v popisu dovedností vedlejšky nepsali, ale taky se to počítá), dělat obstojný věci v Illustratoru, mluvit před lidma nebo vyrobit prezentaci, která je graficky přívětivá a informačně vás nezabije. A to je příjemný plus tohohle semestru. 

Něco mi říká, že další příspěvěk bude za další uherský (salám) rok. Tak zas někdy.

Bléďa