Očekávání.

Nedávno jsem si pohrávala s myšlenkou, kolik lidí mi v životě ublížilo. A nejen mužů. Kolik lidí udělalo něco, co jsem nechtěla a co mi pak způsobilo smutek nebo šrám na duši, se kterým jsem se musela vyrovnat. Jenže pak jsem se zarazila a začala přemýšlet. Ty lidi neudělali to, co jsem chtěla já, respektive to, co jsem od nich očekávala. I když bylo sebelogičtější a sebeoprávněnější to po nich chtít.

A pak mi došlo, že mi v životě neubližují lidi, ale moje vlastní očekávání. Když jsem začala randit, šla jsem do toho s tím, že si toho člověka vezmu. Chyba. Když přišel další člověk, myslela jsem si, že už to bude jiný a on je ten pravej. Chyba. Když jsem poznala jiného, očekávala jsem, že on bude jinej a že spolu to všechno zvládneme. Chyba. Moje vlastní očekávání mi připravily spoustu těžkejch chvilek, kdy se neděly věci tak, jak měly, tak, jak jsem chtěla, tak jak jsem očekávala. 

Na jednu stranu je snazší říct, že vám ten člověk ublížil. Zlomil srdce, zbořil sny, připravil o iluze. Je jednodušší svalit vinu na někoho jinýho, protože já jsem do toho šla s nejčistšími úmysly a on je ten, kdo to zkazil. Je přeci daleko lehčí si říct, že vy jste ten, komu bylo ublíženo a že máte právo teď fňukat a být na toho druhýho naštvaný. Tohle všecko je strašně snadný a spousta lidí to dělá (i já, i když se snažím s tím bojovat). Ale velkou roli v tom hraje i to, že já jsem si to nějak představovala, že já jsem chtěla, aby to nějak bylo, že já jsem ten, kdo do toho vztahu (jakýhokoli) vnesl svoje očekávání, kterým bylo ublíženo. 

Moje máma, moudrá žena, mi kdysi řekla, že kvůli tomu, jak naivní a hodná jsem, očekávám od lidí stejný jednání a chování, a to, že je moje největší slabina. Že mě zraňujou představy, co mám o lidech, i když nemusí být (a většinou bohužel ani nejsou) pravdivý. A že bych s tím měla něco dělat. Samozřejmě, když je vám patnáct, blbě se to poslouchá, nechcete si myslet, že byste se měli změnit a že svět je z podstaty místo, kde byste se měli být na pozoru, ale bohužel (nebo bohudík?) to tak je. 

Proto je moje, ne předsevzetí, ale úkol do roku 2020 nechodit do vztahů (pracovních, milostných, ani přátelských) s očekáváními. Že to tentokrát bude jiný, že to bude tak, jak si představuju, nebo že to bude nějaký. Nikdy to není tak, jak si to maluju, protože, ruku na srdce, moje hlava je fakt divný místo plný naivních a hezkejch představ. 

Bude to pernej rok, ale když se to povede, spoustě z nás a mně hlavně se uleví.

Tak mi držte palce.

bléďa.