Že je potřeba změnit status quo svýho života občas poznám hned, jindy mi to trvá. Občas mi dá život pěknej kopanec pod koleno, abych se laskavě probrala a začala se sebou něco dělat. Jeden takovej kopanec nedávno přišel, a tak jsem začala přemýšlet, co bych mohla začít dělat, abych se ve svým vlastním životě cítila zas o něco líp (jak Renné Dang, haha).
Aby nebolela duše, zvýšil se počet lekcí jógy. Přemýšlím, kdy mi ve studiu nabídnou noclehy, abych nemusela jezdit domů. Jóga ráno, jóga večer, přemýšlet nad ní, učit se bejt zase se svejma myšlenkama sama. Je až děsivý, jak blbě mi tohle jde. Jakmile to totiž vypadá, že bych musela čelit svý splašený hlavě, nasazuju sluchátka a radši si do uší pustím něco, čím to přehluším, než abych si musela v tom myšlenkovým bordelu trochu poklidit. Hlavně že mám doma utřenej prach a vytřenou podlahu, u toho se ty myšlenky dají taky dobře vypnout.
Víc práce, víc práce, víc dat. Ráno do práce jako první a předposlední z ní odcházet (poslední nemůžu být, protože projekťáka, co odchází v deset večer, prostě netrumfnu). Jak se nedávno vyjádřil brácha, aplikuju na sebe pracovní terapii, jak kdybych byla toxík. Možná trochu jsem, fetuju náklonnost ostatních. Ale o tom zase jindy.
Poslední věc, kterou jsem se rozhodla dělat a kvůli který vlastně tenhle post vznikl, bylo electro. Vždycky to byl srdcovka hudební žánr, ale doma ze sluchátek to prostě zní jinak než když okolo vibruje celá místnost a můžu se ztratit mezi ostatníma lidma. Mýmu skřivanímu já se sice příčí chodit na párty o půlnoci, kdy moje biologický hodiny řvou, že mám dávno spát, ale jak se říká, v hrobě se dá taky vyspat.
Když na mě vyskočila na Facebooku událost CUKR, věděla jsem, že tam chci. S blížícím se datem se mi ale čím dál míň chtělo, táhnout se v noci přes Prahu na Barrandov není úplně moje vysněná noční aktivita, ale nakonec proč ne, když se mi někam nechce a jdu, zpravidla to bývá to nejlepší rozhodnutí. A taky bylo. Stát ve vypuštěným a rozpadlým bazénu, nad sebou mít skokanskej můstek, hvězdnatý nebe a strobo a poslouchat DJs je něco, co mě naplnilo štěstím od hlavy až k patě.
Tohle je to, co mi bere myšlenky na temný věci a mění je to v radost. I když skrytou, ale já vim, že tam někde je. Nasvícený jezírko s vodou, světýlka a týpek, co na kameni rýsuje lajnu. Je to absurdní, ale pobaví to. Pod nasvíceným trilobitem pak pronesu několik životních mouder, který Val kvituje svým ostrovtipem a životníma zkušenostma a já jen cejtím, jak ve mně dné a jeho set rozpouštěj další radosti. Vedle fleika rozhejbává celej bazén a já se v tom momentu chci prostě rozpustit, neřešit, že druhej den ráno vstávám, že mám bolavý srdce nebo že mi týpek vedle šlápl na nohu. Bejt jen v tom jednom momentu, cítit ty vibrace a bejt šťastná.
Ve čtyři ráno se sesypu do Uberu, ještě předtím nějakejm dětem daruju svůj vstupní náramek a nechám se odvíst domů. V posteli mi pak pořád duní v uších, usínám mezi slovama, ale ten pocit, že jsem zas něco udělala pro svoji duši, ten je nepřekonatelnej.
