Kolem kola

Poslední příspěvky vypadají jako přehlídky sportovních aktivit, který provozuju, ale vzhledem k tomu, že sport je to, co mi pomáhá zůstat zcela v pořádku, tak se "stim smiř".

Cyklistika je sport, kterej buď milujete, nebo nenávidíte. Ano, můžete k němu mít neutrální postoj typu "noo, sem tam se jedu projet", ale většinou to končí větou "ale moc mě na to neužije". Většina lidí si stěžuje na otlačenej zadek, bolavý záda, otlačený ruce a bolavý prsty z brždění. A jako top notch problém se vyskytuje "nenávidím ježdění na kole do kopce, tyvole, to je prostě peklo".  Z výše zmíněných problémů mě vytáčejí všechny. První jízda sezóny zákonitě znamená otlačenej zadek a neschopnost normálně sedět další dva dny, ale i tak na to kolo vlezu podruhý, potřetí a pak už to není cejtit. 

Moje první kolo byla stříbná ukrajina, co brzdila, když jste protočili nohy na pedálech dozadu (aka torpédo, pro znalce). Když jsem při přestěhování do Prahy zjistila, že většina Rekol má torpéda, zacloumala se mnou vlna nostalgie s myšlenkou na rozbitý kolena a odřený ruce, než jsem se s torpédem naučila zacházet. Ale o tom jindy. Na gymplu mi učarovaly traily a celej maturitní ročník byste mě hledali s kolem v lese, kde jsem vyváděla takový věci, o kterých jsem mámě radši neříkala, protože by mi u kola píchla duše. 

Na vysoký šlo kolo stranou, nebyl čas, kolo jsem měla doma a ne v Praze a nevěděla jsem, kde jezdit. Zato o prázdninách jsem si to vynahrazovala dosyta. Možná proto mám od tý doby problém s levým kolenem, který nevydrželo nápor a od té doby protestuje při delších vyjížďkách a prudkých sjezdech. A když mi o těchlech prázdninách Vašek ukázala trail na Klínovci, moje stará láska se ozvala v nový síle. (btw., když jsem na video ze sjezdu toho trailu koukala v práci, kolega podotknul, že u toho nakláním hlavu jak pes, ale copak já za to můžu)

Když jsme ve čtyřech stáli před začátkem trailu nahoře na Klínovci, kde byla nechutná zima a klepali se jako osiky, měla jsem v žilách tolik adrenalinu, že bych ho mohla prodávat a okamžitě si z utržených peněz koupit moje vysněný kolo. A cesta jako taková je něco, co bych prostě přála zažít každýmu. Z toho dne žiju ještě měsíc po něm a ráda na něj vzpomínám, taková ta vzpomínka jak pro kouzlo Expecto patronum, víte jak, prostě něco, co vás naplňuje štěstím od hlavy až k patě.

A pak přišla dovolená, kterou jsem plánovala celou strávit na kole ztracená na trailových stezkách. Člověk míní, život mění a já se toulám na horským kole broumovskejma lesama a zas vyvádím takový skopičiny, že děkuju bohu, že se máma přestala ptát, kam na tom kole jedu a kdy se vrátím. I když, nutno podotknout, že po dnešním návratu, kdy jsem měla bahno i v uších, mírně povytáhla obočí. 

Co se tímhle chvalozpěvem na cyklistiku snažim říct, je to, že je fuk, jak dlouho se něčemu nevěnujete nebo na to nemáte čas. Ale jestli po tom, kdy k tomu zase dojdete, cejtíte to stejný štěstí, vraťte se k tomu. Nikdy jindy jsem se necejtila tak svobodná jako na kole v lese, kde stoupá mlha nahoru mezi stromama a jsem tam jen já. 

Bléďa

P.S.: Speaking of ježdění do kopců, tenhle článek podle mě popisuje vztah spousty lidí k ježdění na kole, doporučuju! 

Příští zastávka: Vypich

Kdo mě znáte osobně, víte, že jsem se díky svýmu karambolu na bruslích v červnu na pár týdnů vyřadila z provozu, protože jsem sice měla jen odřenou holeň, ale bolelo to tak, že jsem skoro nechodila a o nějakým cvičení jsem snila jen v těch nejdivočejších snech. Proto když se mi rána zahojila a mě dneska napadlo, že bych mohla na brusle, radostí jsem si poskočila, že zase můžu drandit. 

Ano, Ladronku nemám úplně za barákem, ale co bych pro dobrý poježdění neudělala. Vylezla jsem z tramvaje, nazula si brusle a stejně jako x dalších desítek lidí se stejným nápadem jsem se rozjela po okruhu cyklostezky. Nejdřív jsem jela opatrně, přeci jen po tý ne úplně příjemný zkušenosti jsem měla docela respekt, kdy se zas někde vyštípu a půjdu domů s krvavou nohou. Ale s ubíhajícími kilometry se jistota vrátila a ke konci okruhu to zas bylo všechno ve starých kolejích. 

Když se vrátím k těm x desítkám mně podobných bruslařů, který jsem dneska potkala, došlo mi, že to jsou ty stejný opakující se typy, o kterých bych dneska chtěla psát a který potkáte na každý cyklostezce, nejen v Praze. Dopředu říkám, že nejsem žádnej super vyskillovanej jezdec, ale něco mám za těch pár (15) let naježděno, tudíž si troufám říct, že na bruslích docela obstojně umím.  

1) Moje holka/můj kluk na bruslích jezdí a nutí mě jezdit s ní/ním

Tenhle jezdec má ve svý povinný výbavě ten nejznuděnější výraz na světě, kterej si umíte představit. Partner/ka bruslař zpravidla jede tak 2-3 metry před a neustále se přes rameno ohlíží, jestli to drahá polovička nevzdala. Pokud nevzdala, tak jede šněčím tempem, případně dopředu haleká, že ho/ji bolej nohy a "zlato, mě už to nebaví". Tudíž z jízdy nemá ani jeden dobrej pocit. Ve většině případů tyhle výjezdy končej hádkou nebo naopak velmi dusným tichem.

2) Koupil/a jsem si nový K2 a teď vám všem ukážu, jak umím bruslit

Nevím proč, ale zpravidla tenhle bruslař bývá tatík od rodiny neidentifikovatelnýho věku 40+, kterej má na svej nasportovanejch lejtkách natažený brusle a hopsaním přes kořeny pod asfaltem dává všem jasně najevo, že jejich styl bruslení je přinejmenším tristní a měli by se nad sebou zamyslet, a hlavně, tyvole, nezaclánět na tom kusu asfaltu, kam má namířeno.

3) Bruslil jsem jako malej, tak to teď nemůže bejt těžký

Poslední dobou potkávám víc takových exemplářů ženského pohlaví, ale není to pravidlo. Nepřílíš dobře utažený brusle, který kolem kotníků klochtají tak, že byste si tam s přehledem narvali skoro celou pěst, předkloněnej trup, roztažený nohy a velice nejisté šoupavé pohyby chodidel, které by daného jezdce měly dostat o pár metrů dopředu. Občas tyhle šoupance dovezou jezdce do trávníku, kde to rozdejchá a vrhne se na dalších pár ušoupaných metrů, občas to končí na asfaltu, jehož náraz naštěstí zbrzdí chrániče, kterých má jezdec víc než dost. 

4) Mám rest day, ale bez pohybu nežiju

Tenhleten bruslař je zas většinou dvoumetrovej týpek s narařachanýma bicepsama s tílkem, který mu na obrovským hrudníku povlává tak, že si ho na první pohled skoro ani nevšimnete, protože tílko má úzký ramínka, majiteli z něho lezou prsa atd. Tempo tohohle frajera je takový lážo plážo, který se ale v momentu, kdy se k němu přiblíží podobně smýšlející a vypadající kočena (až na ty prsa lezoucí z tílka), která okolo něj prosviští s ladností laňky na kokainu, změní na Need for Speed. Tyhle dva se pak na cyklostezce nahánějí jak kočka s myší, testosteron stříká na všecky strany a vy se modlíte, abyste tuhle jejich honičku přežili ve zdraví. 

5) Vzal jsem děti na brusle, abych je to naučil

Naučit bruslit děti je podle mě fakt super nápad, ale jen v případě, když jedete ZA nima, abyste je měli na očích, a ne PŘED nima, kdy vážně netušíte, že váš capart za a) jede v protisměru, za b) má rozbitý koleno a brečí nebo za c) nedává absolutně pozor, kam jede a kvůli němu se rozbili další 4 lidi, co se mi snažili vyhnout. Případně může sám rodič být ještě jeden z výše zmíněných typů. 

Dneska jsem na Ladronce potkala všechny tyhle lidi a ještě hromadu dalších, o kterých možná bude zmínka zas někdy jindy. A když byste hledali parťáka na brusle, koukejte mi napsat! 

Bléďa