Poslední příspěvky vypadají jako přehlídky sportovních aktivit, který provozuju, ale vzhledem k tomu, že sport je to, co mi pomáhá zůstat zcela v pořádku, tak se "stim smiř".
Cyklistika je sport, kterej buď milujete, nebo nenávidíte. Ano, můžete k němu mít neutrální postoj typu "noo, sem tam se jedu projet", ale většinou to končí větou "ale moc mě na to neužije". Většina lidí si stěžuje na otlačenej zadek, bolavý záda, otlačený ruce a bolavý prsty z brždění. A jako top notch problém se vyskytuje "nenávidím ježdění na kole do kopce, tyvole, to je prostě peklo". Z výše zmíněných problémů mě vytáčejí všechny. První jízda sezóny zákonitě znamená otlačenej zadek a neschopnost normálně sedět další dva dny, ale i tak na to kolo vlezu podruhý, potřetí a pak už to není cejtit.
Moje první kolo byla stříbná ukrajina, co brzdila, když jste protočili nohy na pedálech dozadu (aka torpédo, pro znalce). Když jsem při přestěhování do Prahy zjistila, že většina Rekol má torpéda, zacloumala se mnou vlna nostalgie s myšlenkou na rozbitý kolena a odřený ruce, než jsem se s torpédem naučila zacházet. Ale o tom jindy. Na gymplu mi učarovaly traily a celej maturitní ročník byste mě hledali s kolem v lese, kde jsem vyváděla takový věci, o kterých jsem mámě radši neříkala, protože by mi u kola píchla duše.
Na vysoký šlo kolo stranou, nebyl čas, kolo jsem měla doma a ne v Praze a nevěděla jsem, kde jezdit. Zato o prázdninách jsem si to vynahrazovala dosyta. Možná proto mám od tý doby problém s levým kolenem, který nevydrželo nápor a od té doby protestuje při delších vyjížďkách a prudkých sjezdech. A když mi o těchlech prázdninách Vašek ukázala trail na Klínovci, moje stará láska se ozvala v nový síle. (btw., když jsem na video ze sjezdu toho trailu koukala v práci, kolega podotknul, že u toho nakláním hlavu jak pes, ale copak já za to můžu)
Když jsme ve čtyřech stáli před začátkem trailu nahoře na Klínovci, kde byla nechutná zima a klepali se jako osiky, měla jsem v žilách tolik adrenalinu, že bych ho mohla prodávat a okamžitě si z utržených peněz koupit moje vysněný kolo. A cesta jako taková je něco, co bych prostě přála zažít každýmu. Z toho dne žiju ještě měsíc po něm a ráda na něj vzpomínám, taková ta vzpomínka jak pro kouzlo Expecto patronum, víte jak, prostě něco, co vás naplňuje štěstím od hlavy až k patě.
A pak přišla dovolená, kterou jsem plánovala celou strávit na kole ztracená na trailových stezkách. Člověk míní, život mění a já se toulám na horským kole broumovskejma lesama a zas vyvádím takový skopičiny, že děkuju bohu, že se máma přestala ptát, kam na tom kole jedu a kdy se vrátím. I když, nutno podotknout, že po dnešním návratu, kdy jsem měla bahno i v uších, mírně povytáhla obočí.
Co se tímhle chvalozpěvem na cyklistiku snažim říct, je to, že je fuk, jak dlouho se něčemu nevěnujete nebo na to nemáte čas. Ale jestli po tom, kdy k tomu zase dojdete, cejtíte to stejný štěstí, vraťte se k tomu. Nikdy jindy jsem se necejtila tak svobodná jako na kole v lese, kde stoupá mlha nahoru mezi stromama a jsem tam jen já.
Bléďa
P.S.: Speaking of ježdění do kopců, tenhle článek podle mě popisuje vztah spousty lidí k ježdění na kole, doporučuju!
Žádné komentáře:
Okomentovat