Hele, a nechceš tady zůstat?

Když jsem přišla na vysokou, říkala jsem si, že si v prváku nebudu shánět práci, protože bych ráda studovala v klidu a bez nervů a po práci se začnu dívat až ve druháku. Protože budu už děsně skilled ajťák, o kterýho se budou všude rvát, žejo.

Well, nejsem si úplně jistá, kde přesně jsem k týhle představě došla, ale když jsem zjistila, že ani dostatek volnýho času na učení o zkouškovým mi nezajistí samý jedničky, jak jsem byla na gymplu zvyklá, řekla jsem si, že ve druháku fakt musím mít práci, ať mám aspoň nějaký peníze.

Hledat jsem samozřejmě začala až skoro na konci zimního semestru, protože nedostatek peněz jsem začala po létu pociťovat až v listopadu, navíc jsem se zamilovala do nejlepšího chlapa pod sluncem, takže pak ten střet s krutou realitou, kdy najít práci v oboru bylo najednou fakt mthrfckn hard, bolel dvakrát tolik. Navíc, nebýt skvělé kamarádky Šárky, tak bych neměla práci ani mimo obor.

Tak jsem se stala recepční v business akcelerátoru. Trochu mimo obor, ale mám to za kolejí, takže to byl příjemnej benefit. První směna byla fakt komedie, Zuzka, moje nyní ex-kolegyně, mi všechno vysvětlila, ale stejně jsem si musela všecko psát a stejně jsem toho spoustu zapomněla. A první směna, kde jsem byla sama? Tak to bylo vůbec k popukání. Psát docházku startupů, co u nás jsou, byl křest ohněm.

'Tyve, a tenhle patří kam? Sakra, už miz to jednou říkal, tak si vzpomeň... Err, sakra.'

"Ehm, prosím Tě, do jakého týmu patříš?"
"Do SALESDOCku."
"Jooo, no jo vlastně, promiň."

Nemusím, doufám, opakovat, že tohle se mi stalo ještě třikrát. U stejnýho člověka. V ten stejný týden. Pak jsem si je všechny zapamatovala, dokonce jsem pár lidí zadávala do systému jako nové posily týmů a nakonec mi všichni přirostli k srdci. Klišovitý "Jsme tu jedna velká rodina." tu platí.

A teď se chystám odejít do Makra. Do IT oddělení. Ne, nebudu říkat, že se nebojím. Jsem fakt vyděšená a říkám si, že kdo ví jaký to tam bude, co když si nebudu rozumět se šéfem a miliardu dalších věcí. Pak nastoupí Štěpán a jeho logické "Víš, že budeš zatím podepisovat smlouvu na dobu určitou, tak ji pak nemusíš prodloužit a odejdeš." a mně se trochu uleví.

Co mě ale zarazilo, byla reakce lidí z xPORTu.
"Ty fakt odcházíš? Hele, a nechceš tady radši zůstat? My tě máme moc rádi."
"Hele, a vážně tady nechceš zůstat?"
"Nebude ti tu s náma líp?"
A tak dál.

Tak jak má pak člověk odejít, když vidí tohle. Další zkouška mýho odhodlání coming soon.

Každej máme něco.

Odmalička mě doma učili, že každej máme nějakej "vrtoch". Určitě víte, jak to myslím. Někdo prostě rád spí po obědě, další si nedokáže odpustit sarkastickou poznámku, i když to zrovna není nutný, no, a já mám potřebu psát. Někdy je ta potřeba nutkavější, jindy nenapíšu ani řádek přes měsíc. Ale jestli je pro mě ještě něco nutnější než psát, je to mít kam psát. Proto se ani nezmiňuju, že přinejmenším dvě šuplata v mým psacím stole jsou plná různých zápisníčků, šešitů a papírů s myšlenkama.

Takže, proč vlastně blog? Nejenom že mám potřebu psát, ale v tomhle směru jsem svým způsobem i trošku exhibicionista, co by rád zpětnou vazbu. S velkýma přestávkama bloguju už od jedenácti, ale dovedete si představit, jak moje články asi vypadaly:

"Dneska měli v jídelně plněný papriky. Mám ráda mletý maso i papriky, ale mletý maso v paprice? Proč, prostě proč? Neumím to jíst a v dohledné době ani nemám v plánu se to naučit."
"Dneska se na mě Martin usmál. Určitě se mu líbím, jinak by se na mě tak nezubil... Nebo v odrazu okna, za kterým jsem stála, kontroloval, jestli nemá mezi zubama mletý maso z těch pitomejch paprik."

A tak dále a tak dále. Netvrdím, že jsem svoje psaní nějak vybrousila do podoby diamantu a budu vás tady omračovat vtipnýma historkama z mého vysokoškolského života (proboha, vždyť já jsem líná i psát spisovně), ale tvrdím, že můj život je poslední dobou docela komedie, k čemuž svým způsobem dost přispívám vlastním přičiněním, tak jsem si řekla, že bych byla trochu sobec, kdybych se s vámi o to nepodělila.

Bléďa