Každej máme něco.

Odmalička mě doma učili, že každej máme nějakej "vrtoch". Určitě víte, jak to myslím. Někdo prostě rád spí po obědě, další si nedokáže odpustit sarkastickou poznámku, i když to zrovna není nutný, no, a já mám potřebu psát. Někdy je ta potřeba nutkavější, jindy nenapíšu ani řádek přes měsíc. Ale jestli je pro mě ještě něco nutnější než psát, je to mít kam psát. Proto se ani nezmiňuju, že přinejmenším dvě šuplata v mým psacím stole jsou plná různých zápisníčků, šešitů a papírů s myšlenkama.

Takže, proč vlastně blog? Nejenom že mám potřebu psát, ale v tomhle směru jsem svým způsobem i trošku exhibicionista, co by rád zpětnou vazbu. S velkýma přestávkama bloguju už od jedenácti, ale dovedete si představit, jak moje články asi vypadaly:

"Dneska měli v jídelně plněný papriky. Mám ráda mletý maso i papriky, ale mletý maso v paprice? Proč, prostě proč? Neumím to jíst a v dohledné době ani nemám v plánu se to naučit."
"Dneska se na mě Martin usmál. Určitě se mu líbím, jinak by se na mě tak nezubil... Nebo v odrazu okna, za kterým jsem stála, kontroloval, jestli nemá mezi zubama mletý maso z těch pitomejch paprik."

A tak dále a tak dále. Netvrdím, že jsem svoje psaní nějak vybrousila do podoby diamantu a budu vás tady omračovat vtipnýma historkama z mého vysokoškolského života (proboha, vždyť já jsem líná i psát spisovně), ale tvrdím, že můj život je poslední dobou docela komedie, k čemuž svým způsobem dost přispívám vlastním přičiněním, tak jsem si řekla, že bych byla trochu sobec, kdybych se s vámi o to nepodělila.

Bléďa