Je pátek odpoledne, sedíte na koleji na zadku, doděláváte věci, co máte do práce, srkáte dobrý kafe, život je fajn. Pak cinkne e-mail a vám vyskočí tlak, kterej nemá na svědomí kafe, ale obsah e-mailu, co si nevěřícně čtete. "Přestěhovat... snižování nákladů... jiná kolej...". Kolem a dokola přišel e-mail, že bychom se z důvodu snižování nákladů na provoz koleje, kde nás bydlí v současný situaci asi čtvrtina, měli přestěhovat na jinou kolej, abychom odlehčili správě centrálního ubytování. O pár sprostých slov později a jedno vylitý kafe na zem, vám dojde, že musíte začít jednat, protože tohle byla ta poslední pomyslná kapka trpělivosti, co jste s touhle institucí měli.
Za hodinu je domluvená dodávka, kámoš, co pomůže (zdravím Matyho), bedny (a taky Pavla), vyjednáno stěhování do bytu o měsíc dřív, nábytek (díky mami) a vercajk na jeho sestavení (díky tati a brácho). Ucho mi pulzuje z hodinovýho telefonování, kdy každému jednomu člověku vysvětluji, že si "ze mě kolej asi dělá prdel" a "že na tohle tyvole fakt už nemám". Terapie v rámci neomezenýho volání, to chceš.
Sobotní den, kterej měl bejt věnovaný psaní diplomky, se smrskne na házení věcí do beden, tašek a krabic od bot, poslouchání rapovejch alb, co jsme s Anetou slyšely už tolikrát, že je dokážeme zarepovat pozpátku, nadávání co půl hodiny a hlavně neustále opakování věty "hele, já to dám sem, tak abychom to pak nehledaly". Je sobota večer, Aneta s Pavlem naházeli půlku našich věcí do auta a vezou je do novýho bytu, od kterýho jsme odpoledne dostaly klíče. První bydlení, kde vám Ruska ráno neklepe na dveře, aby vám dala najevo, že jste tam už moc dlouho (protože vyčistit si zuby, namazat se krémem a učesat se nemůže trvat déle než minutu), nepřehazuje vám nádobí v kuchyni a neobsazuje poličky v lednici (vážně, ten národ to obsazování míst, co jim nepatří, má v krvi). První bydlení, kde můžu vypejkat a vyvářet nesmysly, ležet na gauči, klepat si u toho nohou a bejt spokojená jen tak.
Neděle je ve znamení výletu (až do doby, kdy se do Kangoo pokusíme narvat dvoumetrovej jídelní stůl, čtyři židle, psací stůl a židli k němu, gauč a hromadu dalších věcí), jedeme s Matesem po starý silnici do Broumova, venku je hezky, v autě probíráme nesmrtelnost brouka a já se začínám těšit na nový bydlení. Teda, až do doby, než mi cinkne e-mail, že se stěhování nás z naší koleje ruší. To mám zas tlak v galaktickejch vejškách a dodávka jede nejenom na benzín, ale i moje sprostý nadávání. Doma jedno letmý objetí (chováme se zodpovědně a social distancing na první místě), naskládání toho nábytkovýho tetrisu do auta a zpátky do Prahy. Cesta Praha - Broumova tam a zpátky za 7 hodin i s vyložením obsahu dodávky.
Po smontování všech smontovatelnejch věcí, uklizení beden, nafouknutí matrací, abychom měly na čem spát, a sprše ve studený vodě (protože s tím kotlem jsem se skamarádila až teď), uleháme a konečně mám pocit, že bydlím jako normální člověk. Od tý doby průběžně objednáváme věci z Ikea, montujeme, já si začala k Vánocům přát aku vrtačku, chodíme do Mallu pro objednávky, pečeme v naší nesmyslně velký kuchyni a objevujeme náš hood.
Na přestěhování dvou holek ze Žižkova stačily tři cesty na odstěhování beden s věcma, jedna vyhlídková jízda pro nábytek a pár dodávek z Ikea pro lepší pocit. A jak žijete vy vaši karanténu?
bléďa
jak moc beden je moc hodně beden?
kuchyně aneb láska na první pohled
home office je teďka daleko příjemnější
když seš idiot, co si zapomene aku vrtačku doma, musíš mít kámoše, co ti ji půjčí (dík, Štěpáne)
