"Uvolni svoje ušní boltce."

Jak si někteří, kteří na můj skromnej blogovej píseček už nějakou chvíli chodíte, všimli, provedla jsem něžnou úpravu url adresy, protože jsem sice pořád Bledule, ale poslední dobou můj život dokonale popisuje jóga a pivo. Když jdu s jógamatkou z lekce, zabrzdím u Vinohradskýho pivovaru, dám jednu jedenáctku na stojáka a jdu domů spokojená. Život je v těchlech chvílích prostě jednoduchej a mám ho ještě radši.

Jenže někdy je taky pěkně těžkej. Obzvlášť ve chvílích, kdy ti na Whatsappu chodí zprávy, který ti obracej vnitřnosti naruby a po kterých odmítáš další dny cokoli sníst. V tu chvíli je život těžkej, nepěknej a přijde ti, že nemáš sebemenší ponětí, co dělat dál.

Ignorovat to?

Potlačit to?

Smířit se s tím?

Je tolik možností, který ti buď rozstřelí psychiku na dalších pár měsíců, nebo budeš teď v pohodě, ale za nějakej čas si tě to stejně najde. Je jen otázka, co ti vyhovuje víc. 

A v tuhle chvíli se vrací zpátky na scénu jóga. Ležím ve studiu na podlaze, jógamatka se mi lepí na odhalený ruce a já jen dejchám. Dejchám zhluboka, soustředím se na to, jak se mi zvedá břicho a na lektorčin měkkej hlas. 

"Uvolněte čelo... uvolněte obočí... uvolněte ušní boltce." A tak dál. Jo, občas přemýšlím, jak mám sakra uvolnit něco, u čeho si povětšinu času ani nevšímám, že to k mýmu tělu patří, a dá to o sobě vědět jen v případě, že si přeležím ucho. Ale i to je jóga. Spojuje části těla do funkčního celku, kterej tě podrží v posranejch životních situacích a nevypne se. Je to už podruhý, co mi jóga zachraňuje psychický zdraví a já jsem vděčná za to, že něco takovýho vůbec existuje. 

Jak mi kdysi řekla moje máma, život je prostě nevyzpytatelnej, nespravedlivej a každej je nahraditelnej. Vždycky jsem se tomu bránila věřit, ale zkušenosti posledních měsíců mluví ve prospěch týhle mantry. A čím dřív se s ní smíříme, tím líp ro nás všechny. Protože můžu bejt zlatej retrívr v lidský podobě (hodná, oddaná a trochu tupá, jak řekl Mates), ale nezaručuje to nic, že mě budou mít lidi rádi, že mi bude všechno vycházet tak, jak chci, že všechno dobře dopadne.

Ale chybama se člověk učí, koneckonců. Takže si dám jednu jedenáctku, jógamatku zdlachmám pod sebe a počkám, dokud srdce nepřestane dělat kotrmelce a žaludek salta. A pak začnu zase žít.

Bléďa.