Magisterský? Já ti nevim.

Tak jsem dosmolila bakalářku, stihla se před státnicema nezhroutit, přibrat pár kilo z čokolády, co jsem kousala jako chleba při učení, obhájit si tu svoji stostránkovou bichli a komisi u státnic vysvětlit, že tomu jako docela asi rozumím. 

No a pak co dál? Našla jsem si novou práci (v historii tohohle blogísku, kam přistávají články rychlostí jeden článek za semestr, asi druhou), rozjela slibnou kariéru business analytika v jedné softwarové firmě a celé prázdniny vlastně nedělala skoro nic jiného, než pracovala. Pak si jako správnej čecháček odjela na dovolenou do Jugošky, stihla vyděsit pár prváků na seznamovacích kurzech a než jsem se naděla, byl tady začátek semestru.

Člověk přijde ten první den do školy plnej elánu, že tedy odkroutí ty dva roky a bude mít toho inženýra. Že všecko bude celý hezký, růžový, snadný, protože na tu školu už tři roky chodí, ví co a jak... A přijde na cvičení, kde to začne.

"Čeká vás spousta práce, musíte to celé udělat, abyste mohli být hodnoceni."
"Celé cvičení zodpovídá za výstup, jedete v tom spolu."
"Budeme vám strhávat body za neomluvenou absenci."

"Účast na přednáškách externích přednášejících je bodována."
A tak dále na tři krále. A to pak jen sedím v té lavici a kroutím hlavou. Musím pracovat? Ne, já myslela, že mi titul dáte za docházku. Bodovaná docházka? Jsem snad na bakáláři v prvním ročníku? Proč mám pocit, že se mnou ti lidé nejednají jako s člověkem, co si už něco v té škole vydobyl a chce se dál zdokonalit? Proč mám pocit, že mi spíš hází klacky pod nohy, než aby byli rádi, že mám zájem studovat a dozvědět se víc?

Takže sedím demotivovaná v Sudetech a přemýšlím, jestli to má vůbec cenu.