Ne, nebojte se, tenhle příspěvek nebude na téma, jak nám sociální sítě komplikují životy, berou čas a já nevím co dalšího. Pokud něco takového hledáte, jste na špatné adrese a jděte hledat dál, internet je těchlech článků poslední dobou strašně plnej.
Tenhle příspěvek bude takový povzdechnutí nad svojí vlastní neschopností udržet pozornost déle jak 30 sekund (mám pocit, že bych trumfla i akvarijní rybku). Minule jsem si stěžovala na magisterský, teď si tu ufňuknu, kolik toho musím za celý semestr udělat (přísahám bohu, že na každý předmět mám semestrální práci a jen na jednom předmětu nemám týmovou práci, to je docela dream state, ne).
Proti sociálním sítím nemám nic. Nemám pocit, že by na mě každých 5 minut z mobilu křičel Mark Zuckerberg, abych šla znova projet nejnovější příspěvky, i když dopředu vím, že jediný, co uvidím, jsou moje spolužačky, co se buď vdávají, nebo rodí děti, v lepší případě oboje najednou, milion receptů z Tasty, jak si uvařit nejlepší špagety s krevetama, nebo jak si ušít (v tomhle případě spíš slepit - proboha, tuší Amíci, že existuje něco jako šicí stroj?) penál. Ne, nikdo mě k tomu nenutí. A já to co? Stejně jdu a udělám to.
Protože je přeci daleko větší sranda koukat, jak nějaká paní lepí dohromady penál, kterej unese maximálně tak jednu propisku a i tam vám stejně na konci dne propadne dnem, než dělat analýzu rizik projektu, psát osnovu semestrální práce a tak dále. A tak koukám na to, jak paní lepší na penál další a další flitry a z hlavy vypouštím nějaký povinnosti.
Je konec dne, paní dolepila penál a já nemám pořád hotovo, narozdíl od té paní. A jsem na sebe naštvaná. Můj problém je, že mi trvá strašně dlouho, než se vůbec do nějaké práce ponořím. Ale jakmile se tak stane, neodejdu od ní, dokud není všechno hotovo. Jenomže tenhle stav se moc často nedostavuje, aspoň ne tak často, jak by si to magisterský studium vyžadovalo.
Takže tímhle pro dnešek skončím a jdu dál psát analýzu rizik.
Ale předtím asi ještě projedu Instagram...
Žádné komentáře:
Okomentovat